O Emocích I.

V minulém článku jsem otevřela obsáhlejší téma autentického života a dnes bych chtěla po delší době navázat tématem, které je této oblasti velmi blízké a je také významnou součástí našeho života. Dnes bych se chtěla věnovat tomu, co si myslím že je v nepořádku a chci objasnit svůj pohled na to, proč si myslím, že tomu tak je.

Zdravím všechny své čtenáře a chtěla bych Vám poděkovat, že mi věnujete svoji pozornost. Rozhodla jsem se dnes po delší době opět napsat článek na téma, o kterém uvažuji už dlouhodobě a které je velmi komplexní.

Co jsou emoce?

Jistě, existuje spousta přesných definic, ale tady jde o něco jiného. Položte si tu otázku:

Víme opravdu, co jsou naše emoce? Proč je máme a jaký je jejich účel?

Samozřejmě, ve škole jsme se to učili a každý z nás by na tuto otázku asi dokázal odpovědět. Ale já bych se dnes podívala na emoce z jiného hlediska, které vás možná, ačkoli je zjevné, nakonec překvapí tím, jaký má dopad.

Největší paradox dnešní doby

Mnoho lidí ví, že emoce by nám měly sloužit jako indikátor toho, co se kolem nás děje, říkají nám, jak se cítíme a do jisté míry nám mohou pomáhat utvářet názory na věci. To zní docela užitečně, že?

Paradoxně, naprostá většina lidí v dnešní době své emoce a pocity ignoruje, nebo vědomě potlačuje...

Ale to je přirozené, oni to považují za správné. Byli v tom vychováni, stejně tak já a pravděpodobně i Vy. Není to ani chyba rodičů, ti byli vychováváni ve stejném duchu a prostě jen předávají dál to, co považují za správné.

Proč je nám tedy vnucováno, že taková přirozená věc je špatná?

Svým způsobem je to otázka dnešní doby. Lidí na světě je čím dál více a je žádoucí, abychom byli do jisté míry stejní. Tedy žádoucí jak pro koho.

Pravdou je, že pokud by každý člověk na světě dal plný průchod svým emocím a pocitům i naúkor druhých, pravděpodobně by nastal chaos a lidé by nebyli schopni spolu vyjít.

Je tedy samozřejmě potřeba naučit se své emoce ovládat a také správně vyhodnocovat signály, které díky nim dostáváme o všech věcech kolem nás.

Co je tedy špatně?

Časem se vytvořil extrém a jakási norma, která velí, že by se žádný jedinec neměl přílišně projevovat... Prostě zde máme jeden univerzální způsob chování a ten je nutně jediný správný.

Měj názor, ale říkej ho tak tiše, aby tě nikdo neslyšel a za žádných okolností nevybočuj...

Učíme se ignorovat své emoce,protože víme, že budeme - li se jimi řídit a začneme uvažovat jinak a potom už pro nás nebude mít smysl stát v řadě. Nebude nám to stačit.

Budeme chtít víc. Budeme chtít autentický život a už nikdy nedokážeme akceptovat myšlenku toho, že bychom měli být jeden jako druhý na úkor naší vlastní osobnosti a jedinečnosti.

Přesně to se stane, když si dovolíme procítit emoce a začneme jim zcela naslouchat. Popravdě vše, na co se ptáme, když říkáme, že nevímě co si máme myslet, ta odpověď je dávno uvnitř nás a my ji známe.

Stačí se zaměřit na emoci, která je spojena s daným tématem. Stačí si uvědomit, jak se cítíme.

A v tu chvíli je to ta jediná odpověď, kterou potřebujeme. Emoce jsou způsob, jakým s námi komunikuje naše duše a naše autentické já. Je to způsob, jakým dostáváme informace o tom, co je pro nás a naše sny dobré a co nám naopak uškodí.

Tak proč je přesto dobrovolně ignorujeme a potlačujeme?

Když se narodí dítě, je to plně autentická bytost. Žije přirozeně. Neumí mluvit a nerozumí komunikaci mezi dospělými, nedokáže rozeznat a přijmout informace z vnějšího světa.

Vnímá jen pravdu, kterou má v sobě a naslouchá svým emocím.

Logicky, pokud pociťuje dítě hlad, má v sobě emoci nervozity a strachu a proto přirozeně začne plakat. Je to přece hrozný pocit mít hlad. A v tomto momentu přichází bod zlomu. Rodič má dvě možnosti:

• Pochopit projevy emocí svého dítěte a vyvodit si z nich, jaký je problém a vyřešit jej. - Stačí, že naslouchá a snaží se porozumět.
  
• Okřiknout dítě a říct mu, že to se přece nedělá, říct mu, že nesmí projevovat jakoukoli nespokojenost, že to se přece nedělá. - Bez jakéhokoli vysvětlení, pokusu o porozumění a nebo vyslyšení prosby, která se nějakým způsobem projevuje.
  

Tak či tak, dítě pravděpodobně ztichne a může se zdát, že je jedno, jaký způsob zvolíte, ale i taková věc se později projeví.

Jak si s věkem pěstujeme odtažitost k emocím

V prvním případě, až dítě trochu povyroste ho může matka naučit, jak dát najevo svoji potřebu srozumitelně pro ostatní. Je přece v pořádku mít hlad a také by si každý z nás měl umět říct v takovéto situaci o jídlo.

Děti jsou však velmi křehké duševně a v důsledku dlouhodobé možnosti číslo 2 to může vyústit i do situace, kdy má dítě strach jakkoli projevit to, že má nějakou potřebu, raději se straní a trpí hlady, čeká, až mu rodiče sami dají jídlo.

Protože už od malinka ví, že projevit to, že je něco v nepořádku je špatné a že to se nedělá.

Samozřejmě toto může být trochu extrémní příklad ale divili byste se, jak často se tomu různé situace podobají.

Lidé mají strach z emocí, protože připustit si emoci znamená, že si uvědomíte, jaký máte z konkrétních věcí a situací pocit.

A co když ten pocit bude špatný? Co když zjistíte, že jste nespokojení?

Pak budete mít nutkání, malý hlásek, který Vám bude připomínat tuto pravdu a budete vědět, že byste měli a že byste i dokázali situaci vyřešit. To by ovšem znamenalo se ozvat, něco změnit.

A to většina lidí zrovna nemusí...

Existuje rovnováha?

Samozřejmě, že ano. Ale pro její nalezení si musíte jedříve dovolit své emoce vůbec cítit, vraťte jim jejich přirozené místo ve svém životě, nemusíte je hned neřízeně projevovat navenek.

Jde jen o to, že když vnímáte své emoce, jste upřímní sami k sobě.

Ke znovuprobuzení a správnému zacházení s emocemi vede dlouhá cesta a proto se jim budu věnovat i v dalším článku. Na konci této cesty však stojí autentický život.

A ten si přece takový jedinečný a hodnotný člověk jako vy zaslouží, ne?

A o tom je sebeláska a o tom je štěstí.

Děkuji Vám za pozornost a přeji krásný zbytek večera

Gabriela